Historie kostela svatého Václava v Pečkách

Kostelní věž. Po dlouhá staletí z dálky viditelný symbol, dominanta, centrum života – civilního i duševního. Ve středočeských Pečkách tomu však bylo dlouho jinak. Církevním účelům sloužil kostel v Dobřichově, samotné Pečky byly větší vesnicí.

Symbolem duchovního života byl odpradávna dřevěný kříž na náměstí. Když se rozpadl, jeho místo zaujal v roce 1748 mariánský sloup.
Když i ten podlehl po třiceti letech zubu času, trvalo to téměř půl století, než se na náměstí, mezitím povýšeného městyse, objevil kamenný kříž. Nechali ho tam v roce 1813 zřídit Jan a Kateřina Jeřábkovi a posvětil ho Páter Leader Navrátil.

O sedmnáct let později, v roce 1830 kříž doplnila i kaplička – a tak vypadalo centrum duševního života po mnoho dalších desetiletí.

Na bohoslužby ale byli věřící z blízkého i dalekého okolí nuceni stále docházet do dobřichovského kostela, ačkoli ten již velikostí nevyhovoval. Proto se uvažovalo o jeho přestavbě, případně zbourání a postavení nového.

Naštěstí k tomu nedošlo, protože pro Pečky nastala zásadní změna. V roce 1844 sem totiž postoupila stavba železné dráhy od České Třebové na Prahu. Tím začal vpravdě zlatý věk Peček – nepatrná vesnice se začala měnit v městečko. Odjížděly odsud kočáry do lázeňských Poděbrad, rostl obchod, budovaly se průmyslové podniky, mezi nimi pro historii kostela důležitá cukrovarská rafinerie.

Rozvoj  obce sebou přinesl i vzrůst počtu obyvatel Peček – a potřeba důstojného svatostánku byla opět ve hře.

7. února 1892 se věci daly do pohybu – vznikl Spolek pro stavbu katolického chrámu v Pečkách. A jak už to tak bývá, počáteční nadšení a bohaté finanční vklady dárců byly brzy vystřídány stagnací. Potřeba vybudovat chám vyvstala až v roce 1901, kdy zahájila  vyučování dívčí škola. Bohoslužby se začaly konat ve školní kapli, ale tato výsada byla udělena jen na deset let.

Mohutným impulsem bylo získání štědrého příznivce. Tím se stal kníže Jan II. Liechtenstein, který využíval své znalosti a schopnosti svého správního aparátu i ekonomickou sílu svých panství ke zlepšení života obyvatel měst a obcí. Kníže byl také mimo jiné majitelem keramických závodů v Poštovné a – co je pro nás důležité – v roce 1897 koupil pečeckou rafinérii cukru.

Pečkám daroval to hlavní: pozemek, parcelu č.1 s takzvaným Burešovým statkem. Dále věnoval finační obnost 10.000 korun a také velkou část materiálu na stavbu. Dřevo na krovy, střešní tašky, šamotové dlaždice – to vše bylo věnováno tímto štědrým dárcem.
K životu to probralo i skomírající spolek a jeho členy. Třeba veškerý písek věnoval a dovezl František Miller, opět se začaly dražit pomyslné cihly na stavbu, místní spolky a okolní obce přispívaly finančními dary.

Projekt kostela vypracoval Bohumil Štěrba, rozpočet byl 95.864 korun. Stavba byla zahájena roku 1906 – a velkou měrou se o to zasloužil zejména starosta Antonín Brož.

Ten byl vpravdě osvíceným mužem. Snažil se o rozkvět města a k jeho zásluhám nutno přičíst například  zahájení stavby kanalizace, stavbu a zřízení škol měšťanských, založení mateřské školy. Ještě jako technický správce pečecké rafinerie cukru – tedy jako zaměstnanec zmíněného knížete Lichtensteina – se stal náměstkem pečeckého starosty.  Z jeho podnětu byla zařizována čítárna obecní knihovny, ale kvůli nedostatku peněz byla zřízena až v roce 1902.

Dokončení svého vpravdě nejimpozantnějšího díla, chrámu sv. Václava, se ale nedožil – jeho nečekané úmrtí na Silvestra  roku 1908 byla vpravdě šokem. O výjimečnosti této osobnosti svědčí i fakt, že jeho pohřeb byl vypraven z nedokončené lodi budovaného chrámu.

Už v rámci stavby byly získáno mnohé pro vybavení kostela. Možná to bylo tím, že se v sousedství stavby budovalo další křídlo školy. A tak v rámci stavební činnosti dostal kostel secesní vitrážová okna do presbytáře. I výmalba byla secesní, i když se nedostalo finančních prostředků na zamýšlené pokrytí stěn výjevy ze života svatého Václava.

Stavba byla dokončena až za Brožova nástupce, Jindřicha Fischera. Jako císařský rada měl vynikající styky s potřebnými osobnostmi v Praze i Vídni, což bylo pro činnost spolku nedocenitelné.

Ale i přes jeho snahu bylo třeba jít do kompromisů. Místo plánovaného oltáře z hořického pískovce  byl do kostela přenesen oltář ze školní kaple, rovněž musely být přeneseny i varhany. Z vnitřního vybavení byl nový vlastně jen Mariánský oltář s Božím hrobem, který věnovali opět manželé Millerovi.

Slavnostní den svěcení nastal 12. října 1913. Kostel požehnal knížecí arcibiskupský vikář  Páter Jan Chlupač. Historicky prvním kazatelem byl ratenický farář Páter Bedřich Mráz.

Kostel byl – přes finanční omezení – velice moderní. Už sám projekt, který jako jeden z viditelných prvků použil odkryté trámoví střechy byl novátorský. Jelikož v sousedství kostela byla nově otevřena i chlapecká, později měšťanská škola s kotelnou, byl to asi jeden z prvních kostelů, ve kterém se topilo. Svědčí o tom dodnes instalované teplovodní rozvody, které byly napojeny na kotelnu sousední školy. Topení se ale již v roce 1919 přestalo používat.

Prvním knězem, který v kostele působil byl katecheta Josef Štella. Za jeho  působení vzniklo Sdružení katolické mládeže, jeho součástí byla i dětská besídka. Tak bylo již od počátku cíleně pracováno i s nejmladší generací.

Po odchodu a bohužel i brzkém úmrtí Josefa Štelly duchovní správy ujal katecheta Páter František Xaver Novák.
Za jeho působení vznikl – přesněji 14. prosince 1924 – Spolek pro pořízení zvonů, protože ve věži byl jediný zvon – ten, který pocházel ze zrušené kapličky na náměstí. Na jejím místě byl v poválečné době vystavěn pomník padlým v první světové válce, v původním provedení se sochou T.G. Masaryka.

Řeklo by se, že za 100 let nemůže mít kostel za bohatou historii. Rušné dvacáté století se dvěma válkami, se čtyřiceti lety nepřejícího režimu  dalo ale zcela jinou odpověď.

A tak nepřejeme kostelu svatého Václava v Pečkách definitivní opravu fasády, předělávku varhan či opětovné vybavení věže  zvony. Na to vše je třeba peněz –  a těch nebude nikdy dostatek.

Do další stovky popřejme proto raději něco nehmotného, ale o to víc potřebného. Tím přáním je návrat k víře. Kostel bez věřících je totiž jako studna s vodou uprostřed pouště.

Tahle osvěžujcí voda pokory a slušnosti je teď, na prahu jedenadvacátého století více než zapotřebí.

 

Fotokronika >>